Nad Pražským hradem vlaje vlajka samostatného českého státu už od roku 1993. Na hradě sídlí od té doby náš president – představitel státu – a je to Čech. Vždy tomu tak nebylo.
Dějiny českého státu vystupují z šera minulých časů formou drobných zmínek v legendách sousedních národů. Počínají několika historickými údaji považovanými za věrohodné, neboť jsou převzaty z psaných kronik.
Od samého počátku jsou to údaje zcela jistě poněkud zkreslené. Třeba to byla touha kronikáře, nebo přání jeho pána, aby vyprávění zapsal právě tak, jak je čteme nyní. Možná bylo vše zcela jinak.
Bořivoj vstupuje na úsvitu do dějin českého národa jako první, málo údaji v kronikách doložený přemyslovský knížete spolu se svoji ženou Ludmilou.
Jako pramáti dynastie přemyslovských knížat a králů utvářela Ludmila křesťanskou podobu českého státu. Své syny i vnuky nechala vzdělávat s pomocí slovanských knih. Kníže Václav byl osobně statečný, dobře zacházel s mečem. Díky své křesťanské výchově byl uznávaný i svými protivníky. Boleslav pokračoval v díle, které tato silná žena započala budovat pro své potomky. Za vlády Boleslava se Čechy staly mocným státem. Tyto a další historické souvislosti si můžete přečíst v knize „Legenda o sv. Václavu.“
Od přijetí křtu na Velké Moravě, z rukou slovanského věrozvěsta Metoděje, Bořivojova moc stále rostla. Do Čech přinesl slovanskou liturgii. Lid nechtěl přijímat novou víru vnucovanou německými biskupy v cizí řeči, mající v jedné ruce kříž a v druhé meč. Z těchto dvou symbolů rozuměl pohanský Čech jen smyslu meče. Bořivoj chápal křesťanství jako nové uspořádání života. Mělo vytvořit nový svět. Změnit chování lidí vůči sobě ve smyslu samaritánství; „ Pomoz bližnímu svému!“
Bořivoj postavil, na konci 9. století, kostel Panny Marie na ostrohu nad Vltavou, který nebyl v té době osídlen. Zde na pahorku Žiži (tam kde je nyní obelisk), bylo pohanské obětiště. Kolem rostl posvátný háj s tmavým kamenným stolcem, kde byli od nepaměti nastolováni vládci kmene Čechů podle starého pohanského rituálu. Kolem stolce stály sochy bohů a mezi nimi plápolal oheň, který nesměl nikdy vyhasnout.
Kníže zanedlouho nechal celý pahorek obehnat hradbou a vystavět knížecí palác. Kamenný stolec se ocitl uprostřed. Zabral pro sebe nedotknutelné území sněmovního pole. Prastarý symbol knížecí moci podřídil novému křesťanskému bohu a potom jej uzavřel ve svém hradě ovládaném vlastní ozbrojenou družinou. S pohanstvím zavrhl všechny staré obyčeje kmene i právo svobodné volby knížete. Položil základ budoucího Pražského hradu. Pevnost, odkud mohl český panovník vládnout podle své vůle.
Po každé noci přijde nový den. Svítání, které ovládne tmu. Jaro, které ovládne zimu. V to věřil J.A.Komenský v dobách temna: „Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu, hříchy našimi na hlavy naše uvedeného, vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český.“
Nad Prahou vlaje česká vlajka. Vláda nad našim národem se vrátila do českých rukou. Tak to je dnes a já pevně věřím, že i přes dnešní těžkosti to tak bude i v časech příštích.